CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Pan Avelig se narodil v roce 1924 v malé arménské vesničce Musaelijan. Prožil tu dětství, chodil do školy. Doba ale nepřála idylickému mládí. Vojenská služba ho potkala ve chvíli, kdy zuřila druhá světová válka. Bylo mu teprve 19 let, když zažil v Evropě peklo bojů jako voják sovětské armády.

Když válka skončila, vrátil se domů. Vyučil se zedníkem a šťastně se oženil. Už s ženou se z vesnice přestěhovali do Leninakanu, dnešního Gyumri. Město právě zažívalo rychlý růst a šikovný zedník měl o práci vystaráno. A protože Avelig šikovný byl, dařilo se mu. Časem postavil pro sebe a ženu vlastní domek, ve kterém se jim narodili dva synové. Jak dnes vzpomíná, vedli tehdy spokojený a klidný život a doufali, že už to tak zůstane.

Jenže pak přišel rok 1988 a s ním silné zemětřesení. Aveligovi a jeho ženě se podařilo z katastrofy vyváznout s holým životem. Ale čekala je nejtěžší životní zkouška. Museli se vyrovnat se ztrátou obou synů a jejich rodin, z nichž nikdo neštěstí nepřežil.

Oba staří manželé zůstali sami s mizivou nadějí na lepší budoucnost. Arménie, silně zemětřesením zdecimovaná, už nebyla schopna poskytnou pomoc na opravu města, které bylo téměř celé zpustošeno. Avelig přišel o práci.

Zemětřesení vzalo Aveligovi jeho děti, zbořilo většinu domů, které za svůj život ve městě postavil. Vzalo mu práci. Se svou ženou přežívá v malém zničeném domku, k jeho špatné sociální a psychické situaci se přidaly také závažné zdravotní problémy. Nemá dostatek peněz ani na zaplacení elektřiny a plynu, natož tak na léky, které by mohly pomoci. Jeho život je stejně jako město, které pomáhal stavět, v troskách.