CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Zdrástvujtě, zdrástvujtě,“ vítá nás bábuška Cvětková a rukou naznačuje, že máme vstoupit do bytu. Procházíme předsíň a vstupujeme do pokoje, kde nás se širokým úsměvem vítá Luda, její dcera. Žijí společně v tomto jednopokojovém bytě ve městě Tiraspol v Moldavii.

Dáváme se do práce. Zdravotní sestra jim měří tlak, já začínám poklízet. Základní zdravotní péče, úklid a hygiena jsou každodenní prací zaměstnanců medicínského centra v Tiraspole, kteří pomáhají starým, invalidním a nemocným lidem, kteří na tyto úkony sami nestačí.

“To jsou její synové. A tam její muž,“ ukazuje bábuška na fotografie na protější stěně. „Byli,“ opravuje ji Luda a začíná vyprávět: „Vdávala jsem se v osmnácti. Po svatbě jsme se s manželem odstěhovali na venkov, k jeho rodičům. Měli jsme dva krásné syny. Starali jsme se o statek, zvířata, a vinohrad.“ Na chvíli se odmlčí. „Manžel začal pít a já jsem si při práci poranila nohu a byla jsem několik měsíců v nemocnici, v Kišiněvu. Potom mě přemístili do nemocnice v Tiraspole, kde mi dělali fyzioterapeutické procedury. Ale když jsem byla v nemocnici, manžel zemřel, já jsem se psychicky zhroutila a přestala se léčit. S dětmi jsme se přestěhovali sem, k mé matce. Po dvou letech zemřel můj starší syn. Byl to pro mě hrozný šok, měla jsem mrtvici a od té doby nehýbu levou nohou a levou rukou jen trochu. Matka je hodně nemocná, skoro nemůže chodit. Nemohla jsem se o syna postarat, takže mi ho sociálka vzala…“

Bábuška pláče. Pomáhám Ludě posadit se a svléknout svetr, abychom jí mohly ošetřit proleženiny pod prsy. Když vysávám, snaží se pravou rukou zvednout svou postiženou nohu, aby nepřekážela. Noha se ihned začne škubat a třást. „A takhle pěkně umím tancovat,“ směje se Luda…