CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Když chce člověk někam dojít, musí udělat první krok,“ říká s odzbrojujícím úsměvem David, když stojíme u školy, kterou postavil u uprchlického tábora jménem Puranga na severu Ugandy, asi sto kilometrů od súdánských hranic. V táboře žije 17 tisíc lidí na ploše asi jednoho čtverečního kilometru a tohle je jediná škola v něm. Do ostatních škol v okolí je možno se dostat jen těžko, protože silnice ohrožují rebelové Armády božího odporu. A střet s nimi znamená pro děti buď únos, nebo smrt.

David Oballim se narodil do rodiny učitele před 43 lety v distriktu Pader, jednoho z nejpostiženějších dvacetiletou válkou v severní Ugandě. V devítičlenné rodině nebylo pro všechny sourozence dost peněz na školy a tak musel čekat, až ti starší dostuduji. David se sedm let staral o rodinný dobytek a vždy, když přijel na prázdniny jeho starší bratr Joseph, chodili pást spolu. Joseph ho učil všechno to, co se dozvěděl ve škole. Když bylo Davidovi 12 let, nastoupil do první třídy a před ostatními dětmi měl velký náskok. Dostal se do města a to ho uchvátilo. „Města jsou krásná,“ řekl si. „Ale kdo je vlastně staví?“ Když se dozvěděl, ze to jsou stavební inženýři, rozhodl se stát jedním z nich. Chtěl pomáhat lidem, stavět domy. Usoudil, že dům je tou nejzákladnější věcí v životě člověka, bez domova nemůže být šťastný… A tak nastoupil na technickou školu, kde se konečně naučil všechno o jejich stavbě.

Když v osmnácti dostudoval, rozhodl se odejit ke kmeni Karamoju. Karamojove jsou jeden z nejdivočejších a nejvíce nepřátelských kmenů Afriky. Věří, že jim bůh svěřil starost o všechny krávy světa a pořádají krvavé výpravy do okolních kmenů, kterým dobytek kradou. Ale David chtěl poznat jejich kulturu, jsou to přeci lidé severu jako on. Strávil u nich jeden rok a učil je vyrábět cihly a stavět obydlí. Jednou málem zemřel, protože bylo strašné sucho a nikde žádná voda. Pil mléko s dobytčí krví a to ho zachránilo.

Poté se rozhodl poznat další kmen - Iteso. Ti jsou stejně jako Karamojove příbuzní Masajů a také chovají velkou úctu ke kravám. Proč si je vybral? „Já sám jsem přece díky kravám poznal základy vzdělání,“ usmívá se. I tady předával své zkušenosti. Mnohokrát zažil přepady sousedních Karamojů, při kterých znásilňují, zabíjejí, kradou krávy a potravu.

Po roce se rozhodl vrátit k rodině. Aby se odvděčil za své vzdělání, postavil dům svému otci i svým bratrům. Seznámil se s biskupem Jamesem Odongo a zůstal u něj v diecézi, kde učil mladé kluky stavařině. Na vesnici ho ale časem začaly svrbět prsty a přestěhoval se do města na jihu, aby vydělal nějaké peníze. Potřeboval je ke splnění dalšího slibu, který dal svému otci. „Jednou postavíš svoji vlastní školu,“ řekl Davidovi, když byl ještě malý chlapec, „abys mohl sdílet s ostatními to, co umíš.“ V Tororu se mu skutečně podařilo získat potřebné peníze, navíc si zde našel ženu a založil rodinu. To už se psala devadesátá léta a v kraji, odkud pochází, se pomalu rozpoutala jedna z nejkrvavějších a nejpodivnějších válek ve východní Africe.

Armáda božího odporu, vedená Josephem Konym, začala unášet více a více dětí, které používá jako dětské vojáky. Ti tvoří až 80% procent jejich jednotek. Rebelové terorizuji vesnice i města, loupí, znásilňují, mučí a vraždí. A unášejí další a další děti. Z děvčat se stávají sexuální otrokyně velitelů, z chlapců noví rekruti. Kdo se pokusí vzepřít rozkazu nebo utéct, je na místě zabit. Tahle situace nedávala Davidovi spát. Byli to jeho vlastní lidé, kteří trpěli. Rozhodl se proto i s manželkou a dvěma malými dětmi odstěhovat z bezpečného Torora zpět na těžce zkoušený sever. „Cítil jsem, že musím také bojovat,“ přikyvuje klidně hlavou. „Ale ne se zbraní v ruce. Vzděláním. Pokud budou lidé vzdělaní, budou i více otevřeni usmíření, snadněji se domluví a mír přijde rychleji.“

Začal tedy budovat školu. Válka se ale brzo objevila i na prahu jeho domova. Jeho šestnáctiletý syn byl unesen ze školy, strávil týden v močálech nošením těžkých nákladů pro jednotky rebelů a těžce onemocněl. Ale podařilo se mu uprchnout, přestože byl postřelen. Rok 2004 byl jeden z nejhorších, který sever prožil. David se v neúnosné situaci rozhodl společně se čtyřmi lidmi jít rebely vyhledat a dojednat mír. Taková akce se rovná téměř jisté sebevraždě. Ale oni odešli do buše a dokázali po třech dnech přesvědčit celou jednotku, aby se vzdala.

Dnes už stojí skromná škola vedle tábora a učí se v ní sto studentů. Všichni z nich byli postiženi válkou, někteří přišli o celé rodiny, jiní byli uneseni a strávili dlouhý čas v buši jako dětští vojáci. Mnoho z nich bylo donuceno zabít své vlastní rodiny nebo lidi ze své vesnice. Teď vyrábějí cihly a nábytek a stavějí chýše pro lidi z Purangy. Snaží se vrátit do normálního života, pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit. Mají se nyní s kým poradit, mají alespoň nějaký úkryt před rebely. Byli zvyklí jen poslouchat rozkazy, nyní se učí samostatnosti.

Ptáme se, jak bychom ho mohli podpořit. „potřebovali bychom šicí stroje na otevření kurzu šití pro děvčata, taky jednu speciální formu na cihly,“ odpovídá David. „Víte - lidi v táboře jsou jako v pasti. Nemají co na práci a mnoho z nich začne pít. Snažíme se je co nejvíce zaměstnat. Holky by tak mohly šít oblečení, protože když nemají práci, prodávají se za peníze ugandským vojákům.“

Loučíme se a David nám ještě ukazuje svůj nedostavěný dům. „Ještě jsem ho nestihl dokončit…“ A to jich už postavil tolik pro druhé. Odjíždíme na bezpečný jih, ale naše myšlenky dlouho zůstanou na tomto místě.