CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Děkujeme, děkujeme, děkujeme sestřičko,“ slyším ještě na konci chodby rehabilitačního zařízení, když odcházím z pokoje paní Marušky. Nevidíme se poprvé, potkaly jsme se již před třemi lety, když jsem se zde účastnila jako zájemce o službu během praxe sociologického šetření. A opět je to setkání inspirující.

Paní Maruška pracovala celý život jako zdravotní sestra na gynekologickém oddělení. To vysvětluje její skromnost a především vděčnost, vlastnosti, nabyté během života, který se s ní vůbec nemazlil. Dětství paní Marušky poznamenala smrt bratra, a od samého počátku nebylo příliš vydařené ani její manželství. Na vině byl alkohol. „Od chlapa, co rád chodí do hospody, utíkejte, utíkejte,“ říká vždy s úsměvem na tváři, ale se smutkem v očích.

V roce 2015 ji postihla mrtvice, po níž ochrnula na polovinu těla. Paní Marie se ke všemu od své spolubydlící v nemocnici nakazila tuberkulózou. Ač jí bylo již šestasedmdesát let, rozhodla se nevzdávat a znovu se postavit na nohy. Díky skvělému ošetřujícímu týmu v rehabilitačním zařízení a své obrovské vůli a dřině se skutečně na nohy opět jednoho dne postavila. Vzpomíná na první výlet od doby, kdy ji zasáhla mrtvička. Zašla si pro noviny do několik metrů vzdálené trafiky. Koupila si časopis Tina, který pro ni měl tehdy cenu „zlých stránek“.

Pamatuji si, že před třemi lety berle, které měla stále u sebe a bez kterých se už nepohnula, označovala jako své „holky“. Dnes chodí již bez problému a je stále stejně upovídaným a šťastným človíčkem. A já si budu stále pamatovat její motto, kterým mne častovala s hlasitým smíchem: „Pomyslet si – já jsem na nohy i na hlavu, odpustit a jít dál…“