CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Když se setkáte s panem Ondřejem, máte dojem, že jste na návštěvě u příbuzných, se kterými jste se už dlouho neviděli a chcete si rádi a upřímně povyprávět. Šedesátiletý pan Ondřej je člověk, kterého moudrosti naučil život, i když se s ním nijak zvlášť nemazlil.

Ondřej se po vyučení stal horníkem v Malých Svatoňovicích,roky havířiny mu ale nepřidaly na zdraví, začalo ho trápit astma a z šachty musel odejít. Protloukal se pak po různých zaměstnáních, která se právě namanula, ve vodárenství, plynárenství... Když pracoval jako traťový dělník u Českých drah, oženil se, s manželkou mají tři děti. Vychovali ale děti čtyři. Jedna z dcer totiž již v sedmnácti letech otěhotněla, a když se jí narodila nevidomá dcera, nehlásila se k ní. A tak si vnučku z porodnice vyzvedl pan Ondřej, který s ní také nastoupil na mateřskou dovolenou. A právě tady začaly problémy s úřady, které ho pronásledují dodnes.

Pan Ondřej se v množství různých zákonů, předpisů a lejster nikdy nevyznal. A na úřadu mu nevysvětlili, že se má při nástupu na rodičovskou dovolenou přihlásit na důchodové pojištění, které si po nějaké době také musí sám hradit. Stalo se mu to, co se bohužel stává mnohým – doplatil na absenci lidského kontaktu u úředníka, který by měl být vyškolen a automaticky předávat všechny potřebné informace lidem, kteří se v nové situaci neorientují.

Posudkoví lékaři panu Ondřejovi s přibývajícími zdravotními problémy přiznali nejprve důchod druhého a později třetího stupně. Peníze ale Česká správa sociálního zabezpečení odmítla vyplácet, protože panu Ondřejovi chyběly čtyři odpracované měsíce. Pan Ondřej nemohl pochopit, jak může takto stát fungovat. Po čase se psychicky zhroutil.

Pana Ondřeje sužuje mnoho nemocí, trápí ho velmi silná cukrovka, ledviny a obrovská neoperovatelná kýla, špatně chodí. Přesto se nevzdává, stále píše na různé instituce a snaží se svůj problém s důchodem vyřešit. Díky pomoci pracovníků z neziskové organizace Aufori se již podařilo zkrátit čtyřměsíční neodpracovanou dobu na měsíce dva, ale vyhráno stále nemá.

Vnučku, kterou si před osmnácti lety vzali s manželkou k sobě, mají oba moc moc rádi, nikdy by ji nedali do žádného zařízení. Babička s ní chodí ven, učí ji vařit a často si s ní povídá. Pan Ondřej se možná nevyzná v předpisech a nařízeních, ale když bylo zapotřebí postarat se o postiženou vnučku, věděl hned správně, co má udělat. A to je v životě daleko důležitější.