CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

O uprchlících jsme zvyklí uvažovat jako o bezejmenné mase lidí, která se nezadržitelně valí do Evropy. Náš kámen ale symbolizuje uprchlici s konkrétním jménem a jedinečným životním příběhem. Pochází z města Aleppo, které se stalo symbolem kruté války v Sýrii. Před dvaceti lety, když se tu do jedné nábožensky založené rodiny narodila dívenka Rama, ale bylo Allepo ještě krásným historickým městem se spoustou památek, zapsaných v seznamu UNESCO.

Rama miluje cizí jazyky. Od dětství se ve volném čase učila angličtinu a spoustu dalších řečí, zejména těch asijských, v každé z nich umí říct několik frází a vět. To ji nakonec přivedlo k univerzitnímu studiu překladatelství z angličtiny. Rama pilně studovala, setkávala se s přáteli, bylo jí fajn… Byla ve druhém ročníku, když do Aleppa vtrhla válka. Rodiče, kteří tušili, jak špatně se bude těžký konflikt v Sýrii vyvíjet, se moc dlouho nerozmýšleli a poslali Ramu a její dva bratry na cestu za lepším životem.

Sourozenci se po dlouhém putování dostali přes Turecko a Řecko až do Makedonie. Jeden den strávili v táboře Gevgelija na jihu Makedonie, dalších sedm měsíců v Tabanovcích na severu.

Rama a její bratři mají velkou výhodu, která je odlišuje od ostatních běženců. Umí perfektně anglicky. Díky tomu mohli nakonec tábor opustit a nyní společně bydlí v bytě ve Skopje. Rádi by pokračovali dál na Západ, ale dokud budou zavřené hranice, nikam se nedostanou. „Moji kamarádi už jsou dávno v Německu, my ale nemáme peníze, tak musíme zůstat,“ vypráví Rama.

Rama a její bratr v táboře v Tabanovcích pracují pro Červený kříže jako překladatelé. „Je zajímavé se na tábor dívat takhle zvenčí,“ říká Rama. „Mám s ním dvě zkušenosti, ta jedna je z pohledu uprchlíka, ta druhá zaměstnance.“

Rama je jednou z těch neskutečně silných osob, které musíte obdivovat a vážit si toho, že můžete být přáteli. Je z těch lidí, kteří inspirují. Ale do idyly má její život daleko. „Když nejsem v táboře v práci, prosedím celé dny doma na gauči a dívám se na televizi, nejsem schopna nic dělat. Nevím, jestli se tomu tak dá říkat, ale mám asi deprese,“ hodnotí svůj život ve Skopje Rama. Když sleduje zprávy z Aleppa, které se z krásného historického města stalo hromadou sutin, pod nimiž našly smrt tisíce lidí, má strach o své blízké. „Každý den si volám s rodiči, někdy i několikrát. Jenomže často je špatné spojení nebo nefunguje internet a tak nemáme žádné zprávy,“ vysvětluje Rama. „Doma jsem byla zvyklá nosívat šátek, tady v tom nevidím smysl. Já věřím v Boha, ale nač ho pojmenovávat?“

Rama se snaží na svůj život nerezignovat, přestala kouřit, a aby přišla na jiné myšlenky, začala obden běhat, chce se zúčastnit maratonu ve Skopje. „Nakonec to všechno nějak dopadne,“ říká s pokrčením ramen. A my připojujeme přání, aby to pro ni všechno nakonec dopadlo dobře.