CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Přestože je březen, do dusné tmavé kanceláře v Novém Dillí se už v devět hodin dopoledne skrz clonu těžkých závěsů na okně neúnavně propaluje žhavé indické slunce. Vstupuji do kanceláře neziskové organizace Bethany Society, kde sedí za těžkým dřevěným stolem Allan v tichém hovoru s ředitelem organizace. Oba muži si mne brzy všimli. Ředitel směrem ke mně z křesla za stolem jen zahučel: „Tohle je Allan, pomůže nám tu s něčím. Takže když tu nebudu, zeptejte se ho, na co chcete.“ Allan vstal rychlým pohybem ze židle. Nevýrazný muž středního věku s pronikavýma hnědýma očima za obroučky silných brýlí. Jediným krokem překonal vzdálenost mezi námi a s plachým, přesto vřelým úsměvem mi nabídl ruku. „Rád vás poznávám.“

Allan vyrůstal na okraji velkého města. Jeho otec příliš brzy propadl alkoholu a toulkám. Tu a tam zmizel na několik měsíců či dokonce let, než jej opět našli sedět na starém gauči v pokoji s lahví v ruce. Snad proto se musela Allanova maminka převzít v rodině mužskou roli, zatvrdit se a stát se generálem, který střeží náležitou výchovu dětí. V domě vládl pevný řád a pořádek. Každý věděl, že opozdit se s příchodem na večeři o osmé opravdu není radno. V době, kdy v okolních domech požívali indičtí mladíci značně volnosti, neušel Allan žádné z domácích prací. On, jeho bratr, sestry i maminka si úkoly dělili rovným dílem. Před zábavou měl přednost učební dril a přísná pravidla platila i v době Allanova vysokoškolského studia. Maminka vštípila dětem křesťanské hodnoty. Na rozdíl od zbytku křesťanských, muslimských, či hinduistických rodičů však netrvala na tom, aby děti zůstaly v karanténě jednoho náboženství. V domě byl vítaný každý.

Tak se stalo, že se Allanova nejstarší sestra provdala za hinduistu a mladší do muslimské rodiny. Také Allan pomýšlel na ženění s milou hindkou, než jí však mohl nazvat svojí paní, čekalo jej mnoho ústrků a překážek ze strany nevěstiny rodiny. A přeci byla domluvena svatba a rovnou dva obřady, každý dle jiné víry. Nevěstina rodina se však zúčastnila pouze jednoho. I po svatbě se ve vzduchu vznášelo mnoho výčitek a napjatých otázek. Čerstvý manželský pár se nakonec rozhodl zamezit rozbrojům v rodině. S bolestí přislíbili rodině nevěsty, že se vzdají možnosti mít a vychovávat děti.

A pak Allanova maminka onemocněla. Alzheimerova choroba člověka změní. Allan si ji vzal k sobě domů. Novou rodinu našel i Allanův otec a ani jemu syn přístřeší neodmítl. Nemoc postupovala a mezi starými rodiči narůstalo napětí, tu a tam ústící v ostré hádky. Allan získal důvodné podezření, že se otec chystá matce ublížit. Po dlouhých rozvahách, navzdory společenským konvencím a rozčílení sourozenců, umístil otce do domova pro seniory. O matku se pak staral během všech nelehkých fází choroby až do konce. Nakonec zůstal jediný, koho si pamatovala.

Když mne Allan zdravil slovy: „Rád vás poznávám“, zdál se mi nevýrazný. Dnes už vím, jak výrazný je život tohoto vlídného hrdiny z New Dillí, který se nevzdal své lásky i za cenu ústrků a velkých obětí, a který dnes pomáhá ostatním. A mohu pouze s vděčností dodat: „Potěšení je na mé straně.“