CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Vcházím do centra Kibery, slumu v Keňském hlavním městě Nairobi, kam mě pozval můj kamarád Don. Dnes se mám podívat do jeho malého bytu a ochutnat výbornou keňskou kávu. Čím víc se blížím ke středu slumu, tím víc se uličky zužují a plní se odpadky a splašky. Občas na mě vykoukne zpoza rohu zvědavé dítě, občas se vyhýbám čistému prádlu sušícímu se na šňůrách. Za chvíli už jsem u správných dveří. Don odemyká a ukazuje se malá místnost s jednou postelí, malým gaučem, kuchyňským koutem, velkým stereorádiem a počítačem. Pokoj ozařuje červená žárovka, která má malou místnost také alespoň trochu vytopit.

Sedám si na gauč a na malém vařiči za postelí začíná vřít voda. Don připravuje krásně vonící keňskou kávu a po prvním doušku se rozpovídáme.

Narodil se jako třetí dítě, má ještě dvě starší sestry. Maminka mu zemřela hodně brzy, ale stále si na ni živě pamatuje. Otec a sestry se pak někam odstěhovali, Don o nich od té doby už nikdy neslyšel. Nechali ho samotného a přichystali mu velmi těžké dětství. Byl tvrdě bit a zneužíván. Toulal se po ulicích a začal brát drogy. Dávaly mu dočasný pocit bezpečí, zábavy a bezstarostnosti, kterou ztratil společně s domovem. Nebylo to ale zadarmo. Aby měl peníze, začal krást, nejprve kolemjdoucím drobnosti z kapes, a když to nestačilo, uchýlil se i ke krádeži majetku sousedů.

Školu Don navštěvoval jen chvíli, protivila se mu všechna ta nařízení, která musel dodržovat a na lidi, kteří mu stále něco přikazovali, byl odměřený a často až agresivní. S přibývajícím věkem objevil také krásu žen, která mu na chvíli zaplňovala prázdné místo v srdci. Na chvíli se opět cítil být milován. Láska ale vydržela pouze pár nocí a pak uvadla. Jedinou věcí, která ho stále udržovala při životě, byl fotbal, který miloval. Na hřišti, kam si občas chodíval zahrát, potkával spoustu kluků, kteří na tom byli stejně jako on. Jeden byl ale jiný. Byl šťastný. Nebylo to ale štěstí, které Don zažíval v drogovém opojení, nebo po noci strávené s dívkou, to štěstí bylo vnitřní. Don se s ním skamarádil a zjistil, že vždy po škole chodí do jakéhosi centra na kraji Kibery, kde se učí tancovat. A tak se tam Don jednoho dne vypravil s ním. Našel tu skupinu dvaceti mladých lidí, kteří secvičují taneční sestavu. Hned ho vzali mezi sebe a vyprávěli si spolu ještě dlouho po tréninku.

Z tohoto dne měl velmi zvláštní pocit, který už dlouho nepocítil. Začal centrum navštěvovat pravidelně a po čase se stal jeho právoplatným členem a, i když nepatřil mezi nejlepší tanečníky, vystupoval se skupinou po celém městě. Jednou si řekl, že se pokusí tanec svých kamarádů zdokumentovat. A fotografie vypadaly mnohem lépe, než Danovy taneční kreace! A tak se zrodila jeho vášeň pro focení. Jeho talentu zachytit okamžik si všimla i vedoucí centra a po nějakém čase se rozhodla, že mu pořídí lepší vybavení. Don se ve svém talentu stále zdokonaloval a jeho fotky se začaly objevovat na stránkách organizace. Stal se jejím kmenovým členem, podílel se na vedení a posléze začal učit fotografovat i své kamarády.

Ale nezůstal jen u toho. Založil si vlastní webové stránky s fotografiemi a kratinkými příběhy, které vyprávějí o životě v Africe. Jeho talent se rozvíjel tak rychle, že se mu podařilo získat stipendium na vysokou školu v oboru umělecká fotografie, na které letos úspěšně promoval.

Toto je příběh Dona, chlapce, který mohl skončit na ulici, ale který dnes už má vlastní byt a je zaměstnán v organizaci, která mu dala šanci, aby se stal tím, kým dnes je.