CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Helmutovi je úctyhodných osmdesát let. Jeho osud je tak jako kalendářní rok rozdělen na čtyři naprosto odlišné etapy. První čtvrtinu života prožil v milující rodině, další pak také šťastně spolu s manželkou a dvěma dětmi. Třetí část jeho života lemují nezdary, alkohol a potulování se po ulicích bez domova. O čtvrtou, opět radostnější etapu, se Helmutovi postaralo zařízení Heimathof Simonshof pro lidi bez domova, kde žije již přes dvacet let.

Helmut se narodil v Německu do milující rodiny jako mladší ze dvou bratrů. Rodiče měli velké hospodářství a tak byl hned od mala vedený k práci. Vyrůstal se spoustou kamarádů, studoval a vyučil se truhlářem. S úsměvem vypráví, že během školy se vlastně ocitl poprvé v zařízení Heimathof Simonshof, jehož areál byl ještě předtím, než se z něho stalo zařízení pro lidi bez domova, využíván jako dílny pro studenty praktických oborů. Svou životní lásku potkal ve dvaceti, o čtyři roky později se vzali. Do šťastného manželství přišly záhy dvě děti, dcera a syn. Zdálo se, že vše je dokonalé a zalité sluncem. Pak ale přišla první životní rána – rozvod. Jediná láska jeho života si našla někoho jiného.

Helmut musel odejít ze společného bytu a hledat si nové zázemí. Našel ho v ubytovně firmy, pro kterou právě pracoval. Když po sedmi letech zkrachovala, stal se bezdomovcem. Najednou byl sám, bez ženy, dětí i bez střechy nad hlavou. Nevěděl, jak pokračovat v životě dál, a tak sáhl po tom nejjednodušším řešení – láhvi. Od té doby s ním šlo všechno z kopce.

Dlouhou dobu žil na ulici a žebral. Jeho nejvěrnějším přítelem byl alkohol. Když na to dnes vzpomíná, neubrání se slzám. Bylo to zlé. Dodnes neví, kde se v něm vzalo tolik odhodlání a síly pokusit se svůj život přece jen změnit. Toto rozhodnutí ho zavedlo až před bránu charitního zařízení pro lidi bez domova, kde požádal o pomoc. A tak se Helmut přes Charitu nakonec dostal zpět do míst, kde trávil svá mladá učňovská léta, do zařízení Heimathof Simonshof.

A je tady už přes dvacet let velmi spokojený. Za předchozí etapou svého života udělal tlustou čáru a chce znovu žít. Přestože po rozvodu ztratil kontakt s dětmi a nikdy je od té doby neviděl, nepřestává věřit, že i to se jednou změní. A tak se věnuje svému velkému koníčku, kterým je vyrábění obrázků a různých věcí z kolíčků, rozdává dobrou náladu a čeká.

Říká se, že život druhou šanci nedává, ale Helmut ji dostal a dokázal ji správně využít.