CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Je těžké vybrat jen jeden příběh, jeden jediný příběh z miliónu. Každý člověk, kterého jsem na Srí Lance potkala, byl něčím výjimečný. Tak jako bylo každé místo, které jsem navštívila, poznamenáno zdejší složitou historií. Vyprávět chci o Nirojiny, díky které jsem poznala pravou tvář obyvatelstva Srí Lanky, jejich pohostinnost a štědrost.

Potkala jsem ji ve zdejší humanitární organizaci JRS. Přihlásila se dobrovolně, aby mě mohla u sebe pohostit. Když jsme k ní přišly, připadala jsem si jako v domečku panenky Barbie. Růžové zdi, růžový plot s labutěmi, růžový strop. „Tady určitě nemůže bydlet žádný muž,“ pomyslela jsem si. Bylo to skutečně tak. Nirojiny, ač vypadá velmi mladě, je matkou osmileté Arthy a v domě žije se sestrou a jejími dvěma dcerami.

Paddy, tak jí říkají kamarádi a rodina, nemluví moc anglicky. Není se co divit, do organizace JRS začala docházet na kurz angličtiny teprve před dvěma měsíci. Je ale velmi snaživá a stále dokola mi s úsměvem zkoušela a zkoušela vysvětlit, co se kolem nás děje, o čem se právě hovoří. A také vyprávět o svém životě....

A tak jsem se dověděla, že Paddy se narodila přímo doprostřed brutální civilní války mezi Sinhalci a Tamilci, během které bylo zabito mnoho nevinných civilistů. Kvůli častému bombardování byly zavřené i školy. Když bylo Paddy osmnáct, teta ji donutila provdat se za muže, který v konfliktu bojoval na straně tamilských bojovníků v organizaci Tygři osvobození tamilského ílamu (LTTE). Myslela si, že díky tomu bude celá rodina v bezpečí. Paddy plakala a prosila, aby si to rozmysleli, ale nic jí to nepomohlo. Stejný osud potkal i její sestru. Po krátké době se Paddy narodila krásná holčička Arthy, která jí přinesla světlo v temných časech. Zdálo se, že navzdory plánovanému manželství může být rodinka šťastná.

Konec války v roce 2009 znamenal konec dlouhé šestadvacetileté éry bojů. Pro řadu místních ale problémy nekončily. Tamilci prohráli a srílanská armáda začala hledat všechny členy LTTE, které často zavírali i bez důkazů do vězení. Manžel Paddy musel uprchnout do zahraničí a ona zůstala i s malou dcerkou sama ve vybombardovaném domě. Jediné útočiště, které se jim nabízelo, byly uprchlické tábory. Dva roky se s malým, často nemocným dítětem stěhovala z jednoho tábora do druhého, v tropickém vedru je stále trápila žízeň. Domů se mohly vrátit až po dvou letech. Čekaly je jen divokou přírodou zarostlé trosky. Provizorní bydlení jim zařídila humanitární organizace Sevalanka, díky jejíž pomoci si Paddy mohla postupně vybudovat svůj nový domov, kde žije se svými blízkými dodnes.

Je to již sedm let, co Paddy viděla svého muže naposledy. Už dlouhá léta plánuje cestu za ním, ale není to jednoduché. Přesto jsou stále spolu. Paddy si s manželem každý den telefonuje. Sedí ve svém růžovém domečku panenky Barbie a mobilní přenos přes satelit nese do dálek jejich snění o tom, jaké to bude krásné, až se jim jednou podaří žít společně jako rodina.