CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Slýcháváme o nich každodenně v televizním zpravodajství, plní stránky novin i internetové servery a diskusní fóra. Vnímáme je jako jednolitou masu v pohybu, ale ve skutečnosti je to mnoho konkrétních lidí s vlastními osudy. Toto je příběh jednoho z nich – sedmadvacetiletého uprchlíka Ibrahima ze Sýrie.

Naše osudy se protnuly na malou chvíli v Řecku. Nebylo to ovšem v uprchlickém táboře, ale u nás doma. Sedmadvacetiletý Ibrahim je jedním z mála běženců, který si může dovolit pronajmout vlastní bydlení. Z rodné Sýrie utekl před devíti měsíci a čeká na výsledky lékařské prohlídky, na jejichž základě dostane možnost se přestěhovat do Lucemburku. Proč tedy psát o člověku, který netrpí nouzí, má už své jisté a nemusí se strachovat deportace zpátky do Turecka?

Ibrahim vyrůstal se sedmi bratry a třemi sestrami ve vesnici v oblasti Al-Salihya. Před válkou vystudoval zdravotní institut se zaměřením na fyzioterapii. Po studiích si našel v tomto oboru práci a žil spokojený život. Vše se změnilo, když jednou procházel kolem demonstrace proti presidentovi Bašár al-Asadovi. Bez příčiny ho zatkla policie a na měsíc skončil ve vězení. Po celou dobu ho ponižovali a mučili, aby ho donutili přiznat se k organizování odporu proti režimu. Po propuštění pro nedostatek důkazů měl Ibrahim nastoupit do syrské armády, podporující Bašárův režim. Změnil proto práci a přestěhoval se do jiné části města, aby se ukryl před syrskou armádou. Jenže pak přišla další katastrofa. Většinu území dobyl Islámský stát a město se stalo skoro neobyvatelné, paradoxně kvůli neustálému bombardování ze strany syrské armády. Nálety zabily tři Ibrahimovy bratry a sestru.

Ibrahim se rozhodl, že uteče. Oznámil plán rodině, která se rozhodla zůstat doma. Vyhledal v Allepu převaděče, který jej měl převést do Turecka. Na hranici ho ale zadržela turecká armáda, zbila a poslala zpátky do Sýrie. Ibrahim kontaktoval ve městě Idlib nového převaděče a ten ho za tři sta dolarů dostal do tureckého města Sanliurfa. Už po půl roce mu bylo jasné, že tady v tak strašných podmínkách a bez naděje na práci žít nemůže. Rozhodl se, že zkusí své štěstí v Evropě. Odjel do Izmiru a na náměstí kontaktoval další převaděče, kteří mu slíbili místo na lodi pro třicet lidí. Jedenáctého března mu jeden z pašeráků zavolal a oznámil, že večer proběhne plavba. Převaděči si vždy vyberou jednoho z klientů a toho naučí během pár hodin ovládat loď. Na pláži je čekala malá loď, která už nabírala vodu. Když se všichni vtěsnali na palubu, nebylo tam k hnutí. Místo třiceti se jich tu mačkalo asi šedesát. Ibrahim se bál, neumí dobře plavat a vesty, které převaděči prodávali za dvacet dolarů, byly falešné. Loď doplula do mezinárodních vod za čtyři a půl hodiny, během kterých se jí třikrát porouchal motor. Tady je objevila posádka hlídkující lodi a převezla do uprchlického tábora Moria na ostrově Lesbos.

Ibrahim zažádal o azyl a také o zařazení do přesídleneckého programu. Když navštívil uprchlický tábor v přístavu Pireus a viděl, v jakých podmínkách zde lidé žijí, rozhodl se jim pomáhat. Stal se místním dobrovolníkem, tlumočil, pomáhal s distribucí jídla a úklidem. Po několika týdnech začal překládat i v jedné z místních nemocnic.

Ibrahim se rozhodl, že nebude jen čekat na výsledek žádosti o azyl. Stejně tak jako on se zachovala spousta dalších uprchlíků, kteří se momentálně nachází na území Řecka, a snaží se pomáhat ostatním jako dobrovolníci. Tady se naše osudy na malou chvíli protnuly. Dále už budeme putovat zase každý sám. Já se vracím zpět do České republiky, ale co Ibrahim? Pokud vše dobře dopadne, čeká ho už zanedlouho nový život v Lucembursku, život bez zatýkání, bití, beze strachu o život.