CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

V uprchlickém táboře Tabanovce v Makedonii není mnoho důvodů se usmívat. Většina z utečenců, kteří zde nedobrovolně pobývají, mají zapovězený vstup do Evropy. Domů se ale vrátit nemohou a tak jen v provizorních podmínkách čekají na nejistou budoucnost. A přesto je zde člověk, který rozdává radost. Když potkáte mladičkou iráčanku Nuki, vždy odcházíte s lepší náladou.

Nuki sotva dosáhla plnoletosti, ale v jejích očích se už zračí zkušenosti předčasně dospělého člověka. Bylo úžasné pozorovat, jak se během dvou měsíců, kdy jsme se v táboře potkávali, postupně stává z obyčejné migrantky právoplatný člen pomáhajícího týmu. Snad je to silná vůle, co tuto mladou ženu přimělo učit se dobře anglický jazyk, díky jehož znalosti teď hodně vybočuje z řady ostatních uprchlíků, denně procházejících táborem. Před vypuknutím válečného stavu si v rodném Iráku, na který je patřičně hrdá, její rodina nežila špatně. Válka vše změnila. Rodina se musela několikrát stěhovat, jejím denním chlebem se stala nejistota. Poznali, jaké to je, když vás v těžkých časech opustí přátelé. Když už rodiče nemohli najít žádné další místo, ve kterých by byla Nuki i její sedmiletý bratr v bezpečí, přišlo rozhodnutí. Přes Sýrii, Turecko a Řecko různými cestami putovali za klidným a obyčejným životem, jak Nuki říká, někam jinam. Nezákonná cesta sice byla nebezpečná, nicméně zůstat doma bylo ještě horší.

Do tábora v makedonských Tabanovcích ale rodina dorazila v nevhodný čas. Poté, co byl Iráčanům a dalším národnostem zapovězen vstup do Evropské unie, tady uvízli na několik měsíců. Tábor v Tabanovce se proměnil v menší vesnici. A Nuki se svůj talent rozhodla využít ke sblížení s lidmi z řad pracovníků Makedonského červeného kříže.

Svůj čas empatická a pohodová dívka nemarnila tak jako mnozí jiní bezcílným bloumáním po táboře, ale začala pomáhat s distribucí humanitární pomoci, výkladem nákladu a samozřejmě i s tlumočením. Protože se situace v táboře neměnila, Nuki učinila v očích ostatních migrantů odvážný krok a zažádala o azyl v Makedonii. Říká, že obyčejný život se dá žít i tady. Červený kříž ji na oplátku nabídl, že ji zaměstná jako překladatelku. A aby toho nebylo málo, stihla se ve své nové zemi i zasnoubit.

Nuki už toho zažila a prošla hodně, ale zároveň obdivuhodně prokázala, že si i v těžkých podmínkách umí najít své místo. Když se jí ptám, zdali je její cesta už u konce, jen krčí rameny a říká, že by si nic nepřála víc.