CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Julie Kalejová čelí vášnivým tancem chorobě i chudobě

Dvacetiletá Julie z romské osady ve slovenských Lipanech patří už po léta k ozdobám místního komunitního centra. Je to totiž pěkně veselá kopa. Už na první pohled vás upoutá zvonivým smíchem a rozzářeným pohledem, nikdo ji tu nevítá jinak než nadšeným pokřikem: „Julko, Julko, konečně jsi tu zas s námi!“ Není divu. Ať přijde kamkoli, přímo z ní čiší láska k lidem a životní optimismus, který by ji kdekdo z nás mohl závidět. I personál centra, který ji už dobře zná, vždy překvapí něčím novým, čím na dlouho upoutá jeho pozornost či vykouzlí úsměv na tváři. Křiklavě barevné oblečení, retro brýle přes celý obličej, obrovské bubliny ze žvýkaček, to jsou její hlavní rekvizity.

Opravdovou specialitou této křehounké dívenky, která se za svůj krátký život podrobila operacím skoro všech vnitřních orgánů a neobejde se bez pravidelného přísunu silných léků, je však tanec. V jeho víru zapomíná na všechny své starosti a žije naplno sebe sama. „Tancuju odmala,“sděluje nadšeně. „V osadě máme zvyk, že starší děti okoukají na diskotékách bílých, jaké kreace a hudba právě letí a pak to učí své mladší sourozence, mnohdy i rodiče. Nakonec pak tančí celá osada.“A protože přístup na disko pořádané majoritou je stále omezený, patřila Julka k průkopnicím diskotékových odpolední v Komunitním centru, založila taneční skupinu, s níž zcestovala Slovensko, vyhrála několik cen na soutěžích a postarala se tak svému Centru o potřebnou publicitu.

Divoké taneční rytmy pomáhají Julce čelit všem nepřízním osudu: „Nikdy jsem nepoznala a nepoznám, co je rodina. Táta nás bil, společné peníze většinou propil a nakonec utekl s jinou. Všichni sourozenci se už odstěhovali, já sama ale děti mít nemůžu, jsem odkázaná na podporu státu a staré matky, s níž žiju v jedné chýšce.“ Přesto Julka neztrácí elán, pomáhá matce při úklidu Centra a celou svou sílu vkládá do tance v houfu dětí, které jakoby se tu nakrátko stávaly jejími vlastními. Julku Kalejovou si budu pamatovat jako bojovnici, jejíž nejsilnější zbraní je široké srdce a touha rozdávat všem okolo radost.


Martina Šefčíková
květen 2006