CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Vrah, vrah, vrah …. vrah, vrah, vrah,“ skřehotají vrány na plote, když se ke své kůlničce na dříví pomalu blíží dada Jura. Dnes se mu špatně spalo a kaše k snídani byla opět bez chuti. Ale co, má to už za pár, vždyt už má 72 let. Příští rok se nastěhuje do nového domova důchodcu, na jehož rekonstrukci maká vetšina jeho kolegů - klientů z komunity pro propuštěné vězne v Brodech na Ukrajině.

Co je to rok pro námořníka jako je on, který sjezdil celý svět? Nic, jedno máchnutí sekerou - ďaďa začíná pracovat. Zima je dlouhá a dřevo je stále v kuchyni potřeba. Pomalu, práce přece neuteče! Jó, když byl mladý, to se tenkrát jinak oháněl: škola s vyznamenáním, na vojně elegán, na souši lev, na moři vlk, uznávaný muž a palubní technik na těch nejvetších tankerech světa. Z Oděsy do Afriky, na Čukotku a třeba ještě dál. Pak domů k ženě a dětem, na tři měsíce si oddychnout a zase na moře. Časy se ale mění. „Bývávalo,“ říká, když dnes pendluje mezi kůlnou a kuchyní, sem a zase zpátky.

Začalo to asi někde v ledových vodách okolo Nové Země, které ho zdržely víc než bylo zdrávo. Na lodi je tvrdý chlebíček. Nezabiješ krysu a ona ti sežere zásoby a ty chcípneš… Překonal však všechny nástrahy a zamířil konečně domů.

“Doma, ach doma,
cos mi to ženo udělala!
Ty si na mě zapomněla!“
S jiným mi tu ležíš,
co prožívám nevíš!“

Zabil jí tak rovnou hned, šílený a zoufalý. Pak soud, pak osm let těžkého kriminálu. Tam má človek spoustu času uvažovat, kde se skřípla pila jeho osudu. A ďaďa to ví, ďaďa se kaje jako zlomený muž...

Dnes je už starý, v komunitě oblíbený. Když odchází večer na svou tvrdou postel, lidi ho zdraví a on jim laskavě kyne. Nic však není černé nebo bílé - tenhle cejch si potáhne do konce života. A ďada to ví, lidi z komunity to ví i vrány to ví…