CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Přijel jsem do Istanbulu, „brány Evropy“, obrovského nádherného a exotického města, ležícího zčásti na evropské a zčásti na asijské pevnině. Vplul jsem do davu Orientálců a Evropanů a nechal se unést až na místo svého budoucího pracoviště, jímž byla Caritas Internationalis Turkey, sídlící na Vatikánské ambasádě. Tady jsem se seznámil s pracovníky Caritas a také s několika mladými iráckými uprchlíky, pro něž je uprostřed tepajícího Istanbulu Caritas ostrůvkem naděje. Jedním z uprchlíků, se kterým jsem se potkal hned první den, byl sympatický mladík Thomas. Jeho jméno mě hned zpočátku zarazilo, absolutně se nehodilo k mým představám o tom, jak se jmenují arabští muži. Když jsem se ho zeptal, jak k němu přišel, dověděl jsem se jeho příběh.

Jméno Thomas dostal proto, že nepatří mezi šíitské či sunnitské muslimy v Iráku. Je křesťanský Chaldejec, jejichž minorita na území Iráku žije již po staletí. Samozřejmě, že za vlády Saddáma Husajna byli Chaldejci utlačováni zejména pro své křesťanství. A v té době začíná Thomasovo putování.

Thomas se narodil v křesťanské rodině biblických Chaldejců v Bagdádu před dvaceti lety jako třetí syn. V té době jeho otec sloužil v armádě, takže vyrůstal v ekonomicky slabším zázemí, navíc v zemi, kde nebýt muslimem znamená být něčím míň. Přes to vše rodina statečně vydržela dlouhých jedenáct let, než otce konečně z armády propustili.

Pak se všem začalo dařit lépe. Otec si otevřel menší obchod s potravinami. Také dobrý syn Thomas se činil ve škole a díky skvělým výsledkům dokonce dosáhl přijetí na lékařskou fakultu Bagdádské univerzity.

Začaly se ale dít zlé věci. Jejich obchod vyloupil někdo z šíitské komunity. Otec se však rozhodl, že to nechá být, nebudou přece zbytečně vyvolávat rozepře. Za krátký čas se ale vše opakovalo. Na vyloupení bylo mnoho svědků a proto se zoufalý otec tentokrát rozhodl obrátit na soud. To ale nebylo jednoduché. Nejprve musel podplatil místní úředníky, aby mohl jako křesťan vůbec na soud stížnost podat. Při dalším jednání mu ovšem stejný muž, kterého podplatil, řekl, ať svou stížnost raději stáhne. Žalována totiž měla být šíitská rodina z velmi agresivního a zároveň většinového kmene, proti které prý nemá nejmenší šanci uspět. Naopak - mohl by se dočkat těžké odplaty.

V tomto duchu šel život Thomasovy rodiny dál až do převratu.

Pak přijeli Američané se svými spojenci a s novým řádem - demokracií. Bohužel pro Thomasovu rodinu stejně jako pro mnohé jiné irácká demokracie existuje zatím jen na papíře. Málokdo si tu umí vůbec představit, co to demokracie vlastně je, někteří ani neumějí číst a psát. Začala totální anarchie. Mnozí Iráčané mají střelné zbraně a neváhají je použít. Patří mezi ně zejména členové klanu, který v minulosti několikrát vykradl obchod Thomasova otce.

Thomas nadále pilně studoval medicínu, pomáhal otci v obchodě a jeho rodina žila skoro stejně jako před převratem. Měli nyní sice větší právo hlásit se ke své víře, ale zase větší strach o své životy.

Thomasův otec měl v obchodě společníka, se kterým se střídal na směnách. Jeden den k jeho společníkovi přišli zákazníci a začali mu spílat, že prodává příliš draho. Pak ho zbili tak, že nemohl odejít domů po svých. Jakmile se to Thomasův otec dozvěděl, šel do rodiny agresorů, aby celou věc smírně vyřešil. Jednalo se o šíitskou rodinu, která bydlela přes ulici. Mírumilovně vešel do jejich domu a chtěl navázat hovor s otcem rodiny, ale než stačil doříct první větu, ztloukli ho jeho čtyři synové do bezvědomí.

Naštěstí vše viděl soused a odtáhl ho domů. Thomas byl k smrti vyděšen, když uviděl ležícího otce krvácet z úst. Celá rodina společně vyběhla z domu, aby alespoň zamkli obchod. Po cestě spatřili pouze vysmívající úšklebek otce agresorské rodiny. To se už Thomas neudržel a zakřičel na jeho adresu neslušné slovo. V tu chvíli vyběhli jeho synové se samopaly a začali střílet. Schovat se všichni stačili jen na poslední chvíli.

Násilí se dále stupňovalo. Rodina agresora ještě napadla a zmlátila celou rodinu společníka.Thomasova otce. To už byl jasný signál, že se situace může vyřešit pouze zásahem z nejvyšších míst. tohoto klanu. Každý klan má svého šejka, jehož rozhodnutí musí bezmezně poslechnout. Jedině slovo šejka mohlo zastavit lavinu násilí. Rozhodnutí šejka znělo: obě rodiny za Frankovu urážku musí zaplatit jistou částku agresorově rodině a tím je věc uzavřena.

Obě rodiny samozřejmě zaplatily.

Pro Thomase a jeho rodinu to byl jeden z posledních dnů v Bagdádu. Uprchli stejně jako mnoho dalších Chaldejců do Istanbulu, do místa v řadě věcí podobnému Bagdádu. Je to však jejich jediná naděje , aby dostali azyl v Kanadě nebo Austrálii, v zemích, kde se nebudou muset skrývat se svým náboženstvím.

Istanbul je přestupní stanice bez budoucnosti, Turci jsou příliš velcí nacionalisté a příliš netolerantní na to, aby přijali člověka jiné národnosti. Pokud to samozřejmě nejsou turisté, kteří jim přinášejí peníze. Uprchlíci jsou naopak často obětí násilí, mnoho jich skončí s nožem v zádech nebo s vykradeným bytem. Uprchlík v Turecku nemá téměř žádná práva, jen čeká jako ovečka, až se nad ním některý ze dvou států smiluje a udělí mu azyl. Ten dostane pouze jedna ze sta rodin. Ostatní roky čekají, utrácejí poslední peníze a prosí boha o zázrak.

Thomase a jeho rodina jsou jedni z nich. Naděje svitla z Kanady, vše pro ně zatím vypadá velmi slibně. Kéž se mu podaří vyhrát v loterii UNHCR a dostat se z té Vlčí Jámy pryč.