CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Ve Skopje, hlavním městě Makedonie, uprostřed romského gheta Šutky, žije dívka jménem Pamela. Seznámily jsme se v centru pro školní děti, které tu provozuje Makedonská Charita. Vychovatelky pomáhají dětem s úkoly a případně je doučují.

Pamela má rošťácký úsměv a v očích jí blýská. Je energická a nadšená. Sedět ji nebaví. Aktivně komunikuje se všemi dětmi a po krátkém ostýchání i s námi. Podle vychovatelky je ale líná. Nezapisuje si úkoly, vymýšlí si jejich zadání, nebo píše ty samé stále dokola. Neumí počítat, ani moc číst a psát. Necítí potřebu tyhle věci znát - v jejím blízkém okolí je nikdo nezná a nikomu to nevadí.

Mluvíme spolu o škole, o tom, co ji baví. Dozvíme se, že ráda tančí a zpívá. Je velmi vstřícná. Nakreslí nám princeznu ve svatebních šatech a velký dům na kvetoucí louce, kam svítí slunce. Pak nás pozve k sobě na návštěvu a my pozvání přijímáme.

Cestou domů téměř běží a moc se těší. Ukazuje nám místo, kde dostaneme nejlepší zmrzlinu na tržišti a kde jsou nejlevnější hranolky. Pamela bydlí s rodiči, starší sestrou, která už má dítě, a čtyřmi bratry ve zděném dvoupokojovém domku nedaleko charitního centra.

Když se blížíme k domu, ptáme se, jestli o naší návštěvě rodiče vědí. Říká, že ano. Z výrazu její mámy je však evidentní, že ne. Představíme se.

Pamelině mámě je třicet sedm, vdávala se ve čtrnácti a má sedm dětí. Stejně jako všechny místní Romky vypadá ztrhaně o deset let starší. V Šutce je běžné, že se dívky vdávají velmi mladé hned za prvního přítele. Většina se touží vdát co nejdříve, protože si myslí, že s mužem bude vše lepší. Tvrdí jim to rodiče.

Pamela nám uvaří kávu. Přikyvuje při matčiných stížnostech na jejich situaci, nedostatek peněz a na politiku. Po kávě se se slovy díků loučíme. Pamela nás doprovází na autobus. Jde klidně. Konverzuje o počasí. Pohasly jí oči.

Přestala být dítětem. Je jí jedenáct, má patnáctiletého přítele a budoucnost jasnou.