CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Paní Ludmila se narodila na zámku v Boskovicích. Je to už dvaadevadesát let, ale stále si dobře pamatuje, jak se starala coby dcera zdejší kuchařky o dvě malé děti paní hraběnky, o syna Leona a dceru Kristýnu. Nevzpomene si ale, že vám o těchto svých vzpomínkách už před chvílí jednou vyprávěla. Trpí totiž demencí.

Na zámku v Boskovicích jich bydlelo i s rodiči deset sourozenců, šest děvčat a čtyři chlapci. O tom, že by si mohla splnit své přání a vyučit se švadlenou, tak nemohla být řeč, velká rodina na to zkrátka neměla peníze.

Možná i díky tomu se ale na boskovickém zámku jako šestnáctiletá romanticky seznámila se svým budoucím mužem, který tu sloužil jako voják na manévrech. Pět let šetřili korunu ke koruně na svatbu, až se mohla konečně v jednadvaceti letech provdat a odstěhovat se k němu do Olomouce.

Šťastný život novomanželů ale měla v krátké době potkat největší životní rána. Na zápal plic, nemoc, která tehdy nebyla léčitelná, zemřel ve čtyřech měsících jejích první syn. Paní Ludmila na něj i dnes stále vzpomíná. S manželem pak měli další čtyři děti, tři dcery a syna. A čas plynul, děti dospěly a odešly, pak zemřel manžel. Život....

Děti navštěvují paní Ludmilu stále, jinak už žije sama. V péči Centra denních služeb v Olomouci ale může trávit dny plné aktivit, díky nimž si procvičuje paměť. Moc ráda a krásně zpívá, luští křížovky, pročítá noviny. Její syn je žádaným léčitelem a kvůli své práci za ní nemůže docházet moc často. „On mě ale léčí na dálku,“ říká paní Ludmila často.

A paní Ludmila je opravdu i ve svém věku velmi energická a stále čiperná. Vinou své nemoci ale zapomíná a často se opakuje. A tak se do dálek minulosti vydávají stále znovu a znovu i její vzpomínky, ve kterých se opět může potkávat na boskovickém zámku se svou velkou rodinou, s paní hraběnkou a jejími dětmi, se svým manželem a malým synem.